Po letech s 1,5litrovými motory přišla radikální změna. Od roku 1966 mohly týmy používat atmosférické motory o objemu 3,0 litru. Výkon prudce vzrostl, ale většina týmů na to nebyla připravená.
Sezona 1965 byla ukázkou čisté dominance – rychlé auto, perfektní jezdec a tým, který dokázal využít každou výhodu. Lotus 33 s motorem vzadu byl perfektně sladěný s Clarkovým stylem jízdy.
Po dominantním roce 1963 se Formule 1 vrátila k dramatu. Lotus zůstal rychlý, Ferrari se zvedlo a BRM drželo stabilní úroveň. Výsledkem byla jedna z nejnapínavějších sezon první poloviny 60. let.
Sezona 1963 patřila jedinému jménu – Jim Clark.
Lotus konečně spojil rychlost i spolehlivost a výsledkem byla jedna z nejpřesvědčivějších sezon rané éry Formule 1.
Rok 1962 ukázal, že rychlost sama o sobě nestačí. Nová éra 1,5litrových motorů byla technicky křehká a spolehlivost se stala klíčovým faktorem. Titul nezískal nejrychlejší jezdec, ale ten, kdo nejméně ztrácel.
Rok 1961 přinesl zásadní změnu pravidel. Motory Formule 1 byly omezeny na 1,5 litru, což kompletně přepsalo hierarchii týmů. Kdo se dokázal rychle přizpůsobit, vyhrával. Kdo ne, zmizel z čela pole.
Rok 1960 potvrdil revoluci, která začala o rok dřív. Koncepce s motorem vzadu už nebyla experimentem – stala se novým standardem. Staré školy s těžkými vozy a motory vpředu začaly definitivně mizet.
Formule 1 po roce 1958 definitivně změnila těžiště. Éra italských továrních týmů a hrdinských jezdců v rudých vozech ustupovala nové filozofii: lehkost, jednoduchost, chytrý design.
Po odchodu Juana Manuela Fangia skončila jedna éra. Formule 1 najednou neměla nedotknutelného vládce. Pole se otevřelo, titul byl poprvé po letech skutečně dostupný — a právě to udělalo sezonu 1958 nevyzpytatelnou, dramatickou a tragickou.
Rok 1957 není sezona o týmech. Je to sezona o jednom muži.
Po chaotickém roce u Ferrari se Juan Manuel Fangio vrátil k Maserati – a udělal z toho osobní misi.
